EN
Jan Matějka aka Moskyto

Rozcestí

6.1.2010

Po ušlapané cestě přichází malá skupinka kamarádů s batohy. Přichází na rozcestí. Nebo spíš ... to není ani rozcestí, to jen úzká pěšinka odbočuje z cesty. A dohadují se, kam dál. Cesta pokračuje dál do kopce a po chvíli se stáčí a půjde z hřebenu na druhou stranu kopce a do sousedního údolí. Pěšina prochází mlázím. Kdyby tam odbočili, můžou si odpočinout, nikdo je nenajde. Půjdou sami rovnou po hřebeni. Ale nepůjde nikdo s nimi. Nikoho nepotkají, bude to nuda.

Odtrhli se od větší skupiny. Včera zjistili, že stačí přejít hřeben a potkají jinou skupinu. S tou se jim půjde daleko lépe. Aspoň si to všichni svorně myslí. Vědí, že druhá skupina je zná. Znají se navzájem.

Nyní se však zastavili. Zezadu zaslechli hlasy z původní skupiny. Také si nejsou vůbec jisti, jestli je druhá skupina přijme. Možná jim rovnou řekne, že je nechce. V takovém případě se chtěli vrátit zpátky.

Ale první skupina si všimla, že odešli. Zmizeli v noci, ale nestihli to. Odešli příliš pozdě. Dříve však stejně nevěděli, že na druhé straně tahle skupina je. Dokonce se stejně chtěli s původní skupinou domluvit, že odcházejí, ale až poté, co by zjistili, že o ně druhá skupina zájem má. A to už by poslali jenom pár poslů pro zbývající věci a rozloučit se. A nebo by se vrátili zpátky a tvářili by se skoro jakoby nic.

Už se rozednělo a oni teprve stojí těsně před hřebenem. Dohadují se, co budou dělat. Když teď půjdou ke druhé skupině, může se jim v klidu stát, že je mezitím první skupina nechá být – bude chtít už pokračovat dál. Oni však nepůjdou sami po cestě, po které šla jejich bývalá skupina. A také se nechtějí plést do cesty druhé skupině, pokud je nebude chtít. Zkrátka a dobře, dost možná nakonec půjdou sami úplně po hřebeni, vrcholek za vrcholkem, ale sami. To nechtějí. Samotným by jim bylo smutno.

Nebo se můžou rovnou vrátit k původní skupině. Ta je ostatně za chvíli dožene, pokud budou ještě chvíli stát na místě, a pak budou muset vysvětlit, co se vlastně děje. Nebude to moc příjemné. Buď budou muset lhát, nebo říct nepříjemnou pravdu. Že se chtěli trhnout. Už to nikdy nebude jako dřív.

Oni vědí, že by hrozně rádi šli s nějakou skupinou po druhé straně pohoří. Na začátku se přidali k jedné, co jde po severním úbočí. Bylo to krásné a občas i drsné, ale už to není, co to bývalo. Chybí tady to slunce, teplo, světlo, jaké je na jižní straně. Ale po jižním úbočí tolik skupin nejde. Říká se, že po severním úbočí je lehčí cesta. Ta na jižním úbočí se ze začátku špatně hledá. Ale každý, kdo ji na jižním svahu našel, říká, že se tudy jde daleko lépe. Jen ten začátek není tak úplně jasný. Je to jaksi rozpačité.

Občas také přejde nějaká skupina ze severního svahu na jižní. O to se snažili na začátku – přetáhnout celou svoji skupinu na jižní svah -- ale najít dobrou cestu po jižním svahu často tak jednoduše nejde. Postupně se začali smiřovat, že půjdou po severním pořád dál.

Také cestou potkali skupiny, které přeběhly z jižního svahu na severní. Prý jsou ti na jihu takoví divní. Dělají takové ... no ... jak to popsat ... nepřirozené věci. Prostě to tam prý nemá smysl.

Na jižním úbočí se bude špatně hledat jiná skupinka, pokud je tahle nebude chtít. Vracet se na severní by už nemělo smysl. Komu by se chtělo jít po severním svahu, když si na vlastní kůži vyzkouší lehkost pohybu na jižní stráni?

Asi chvíli počkají. Pošlou nějaké posly ke druhé skupince. Možná nakonec přejdou na jižní stranu a půjdou tam trochu jinak. Nějak víc v klidu. Možná se vrátí na severní stranu za první skupinkou, vyřeší si všechno spolu a půjdou dál. Možná někdy tu skupinu převedou na jih, ale možná také ne.

Pokračování přinese čas ...

Volals mne? Nikdo nevolal? Mrzne a noc je sněhobílá.