Svatba Káji Měkutové a Jana „Moskyto“ Matějky

Kázáním posloužil David Balcar, farář v Jindřichově Hradci. Děkujeme.

První čtení: Zj 19, 6–8

Druhé čtení: Kaz 11, 1–4

Kájo a Honzo,

vybrali jste biblické texty pro svou svatbu – a přiznám se, že jsem si s nimi moc nevěděl rady. A tak jsem v úterý večer v rámci společenství svatých vyrazil na poradu za moudrým Kazatelem, aby mi řekl, jak to vlastně myslel. Zazvonil jsem u zvonku s cedulkou Kohelet, a ačkoliv nebyl moc optimisticky naladěn, jak to tak už u něj obvykle bývá, přijal mne docela vlídně.

„Svatba?“ povídá. „A kdo si koho bere?“

Snažím se držet důvěrnost, a tak trochu mlžím: „Představ si, že si Adam bere Evu.“

„A proč jsi za mnou přišel?“

„Vybrali si pro kázání text z tvojí knihy.“

„Aha, no tak to je jasné.“ Skočí mi hned Kazatel do řeči. „Dvěma je lépe než jednomu, dyť to píšu ve 4. kapitole … Upadne-li jeden, druh jej zvedne. To platí docela reálně. Třeba na náledí, když Eva uklouzne, ale drží se za ruku s Adamem, tak se ho přidrží. Anebo Adam o něčem velmi zaníceně vypráví a zakopne, tak Eva je hned vedle. A někdy spadnou oba a většinou se tomu pak začnou smát a pomůžou si vzájemně na nohy. Kdo upadne sám, ten se většinou nesměje. Ale ono to platí i přeneseně. Životní cesty vedou občas přes náledí a díry a nejsou vždycky hladké. Někdy je v cestě života propast, jindy hora problémů. Ale když se ke zdolání takové hory vydají dva, jde se lépe. Je dobré mít druhého, který pozvedne, podepře, postaví na nohy druha, který je momentálně udolán. Řekni jim, ať jsou pořád blízko sebe, pro případ, že by jeden upadl, a ať se drží za ruce i později, do vysokého věku, až když třeba jeden z nich už pořádně neuvidí na cestu.“

„Díky Kazateli, říkám, ale —“

„Nepřerušuj mě, kážu,“ okřikl mě Kohelet. „Také leží-li dva pospolu, je jim teplo, jak se má však zahřát jeden? Když jsem to psal, to ještě nebylo ústřední topení a ve stanu byl chlad, škvírami táhlo a z mokré stanové stěny šla vlhkost. A to je skutečně rozdíl, jestli je člověk pod dekou sám, anebo s Evou. Já vím, že chlad noci civilizace leckde zahnala, ale proti vnitřnímu chladu v lidských vztazích topení nepomůže. A když je třeba u Adama v práci nálada na bodě mrazu, anebo u Evy ve škole se lidé k sobě chovají chladně, tak se těší domů jeden na druhého a není potřeba moc mluvit, prostě jsou spolu, a chlad odchází. A možná že se u jejich rodinného krbu budou moct ohřát i někteří na kost promoklí, co mají pocit, že kolem nich je pořád nevlídno. A, co jsem to tam psal do třetice? Jo. Přepadnou-li jednoho, prostaví se proti nim oba. Život není jen procházka po ráji. To musí ti tvoji Adam s Evou vědět. Ve světě člověk nutně vstoupí do konfliktů a potká lecjaké loupežníky, anebo je přepadne třeba nemoc. Ale oni se budou podporovat, jeden druhého, budou se radovat z vítězství druhého a budou nešťastní, když druhý prohraje. Budou spolu sdílet dobré i zlé. Jako jedno tělo. Ale právě, že to budou sdílet, odtud se bere velká síla.“ Snažím se nadechnout a něco říct, ale Kazatel je rozjetý: „Nech mě domluvit.“

„A nit trojitá se teprv nepřetrhne. Totiž když je náledí všude anebo obluda je moc silná, anebo když chlad pronikne i do jejich vzájemných vztahů. To pak není odkud brát teplo a neví se, kdo má vlastně koho povzbuzovat. Nit trojitá je lepší – ať přiberou do svého vztahu ještě jeden provaz a nespoléhají na to, že všechno zvládnou sami. Ať se ti tvoji dva zapletou s Bohem, on jejich vztah zpěvní, udrží, nebo jak říkáte vy faráři žehná. Tak a máš kázání.“

„Díky Kazateli, to jsi řekl moc hezky, jenže já si myslím, že tihle dva to, co jsi říkal, moc dobře vědí. Že dvěma je lépe než jednomu atd.“

„I to s tím třetím provázkem?“ ptá se Kazatel.

„I to s tím třetím provázkem,“ odpovídám. „Oni s Bohem už svoje životy zapletli. Jenže oni z tvojí knihy vybrali úplně jiný text.“

„Vážně a jaký?“ Poposedne se zájmem mudrc na pohovce.

„Jedenáctá kapitola.“

„Hmm,“ mručí spokojeně Kohelet. „Tak to je jiná. A ty moc nevíš, jak to spojit se svatbou?“

„No právě.“ Odpovídám. „Počítám, že nechtějí, aby se na jejich svatbě jen tak lacině žvanilo o lásce.“

„Dobrá,“ nadechne se znovu Kazatel, „tak tedy žádné laciné žvanění o lásce. Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním setkáš. Rozděl svůj díl mezi sedm ba i osm, nevíš co zlého se na zemi stane. Nevím, jak teď ve vašich dobách, ale v těch našich mnozí lidé po svatbě omezují přátelské vztahy, akce společenství a hodně se soustřeďují na to vlastní, na to naše, náš vztah, náš byt a dům, naše budoucnost, naše zajištění, naše děti. Zdá se mi, tahle uzavřenost není dobrá – hlavně pro ty dva. Mimochodem – prý se u vás říká, že se uzavírá manželství. To je divné slovo – uzavírá, já bych spíš řekl, že se něco otevírá, ne? Společná cesta se otevírá, nová kapitola života. Řekni jim prosím, ať se v manželství neuzavírají, ale ať jsou otevřeni, k lidem i k Bohu. No a o to jde vlastně v těch prvních dvou verších – pouštět chléb po vodě – tedy nedržet křečovitě všechno u sebe, nehamounit, ale umět dát. Bible zná »tajemství dělení se«. Věnovat, rozdělit nejen věci, ale třeba i čas – mezi 7 či 8 – prostě mít zřetel k těm, co jsou okolo, ke společenství. A víš co? Ono je to společenství zase ponese, když snad budou někdy v problémech. Nevíš, co zlého se na zemi stane. A myslím, že každý už udělal tu zkušenost, že se mu vrátilo něco, co před časem úplně jinde věnoval, zasel, pustil po vodě … Ale právě, že to chce víru. Dát to svoje všanc, aniž bych měl jistotu, že se to vrátí.“

„To mi dobře ladí. Díky Kazateli. O tom je přece svatba, že se člověk dává tomu druhému bez zadních vrátek, předmanželských smluv, prostě se vydává tomu druhému. Pokračuj.“

„Jestliže se mraky naplní, spustí se na zemi déšť, jestliže strom padne k jihu či na sever, zůstane na místě, kam padl. Určité věci se prostě stanou, ačkoliv si je člověk neplánoval, ani je nemůže ovlivnit – prostě když se mraky naplní tak prší, a když padne strom, tak padl. A víš co mi přijde důležité – aby to i v tom manželství prostě přijali. Že jsou nějaké danosti, základní situace, parametry. A nemá smysl se nad tím rozčilovat, vztekat, nebo plakat. Jsme každý v nějaké době, zemi, s nějakou výbavou duševní i materiální … Nepomůže se vztekat, že nejsem Miss Universe, nebo že nejsem Rotschild, nepomůže sebelítost, že nejsem Einstein nebo Matka Tereza. Požehnané manželství budou mít spíš, když to přijmou, a sebe navzájem přijmou – takové jací jsou, i s nějakým omezením a nedokonalostí. Prosím tě, při těch setkáních před svatbou tohle musíš zjistit, aby si nebrali nějaký vysněný obraz o tom druhém, ale skutečně toho druhého. A asi se to moc nehodí o tom mluvit na svatbě, ale ono jim bude v životě pršet a spadne nějaký strom napříč. A požehnané manželství, to neznamená, že zázrakem přestane pršet anebo strom zmizí. Požehnané manželství, to je, že jeden půjčí druhému pláštěnku a strom přelezou, obejdou nebo s pomocí přátel rozřežou. A půjdou spolu dál.“

„A ten čtvrtý verš Kazateli dodělám už sám. Kdo příliš dá na vítr, nebude sít, kdo hledí na mraky, nebude sklízet.

Není teď úplně lehká doba – mladí jsou často bez práce, vztahy leckde drhnou, příroda je čím dál špinavější, vládnou nám, to radši ani nechci komentovat … Když by si to člověk všechno přebral a spočítal, tak by mohl hodit flintu do žita. I na podmínky okolnosti, počasí, se musí koukat jen s mírou. Existuje i nedobrý ohled na situaci, když člověk na místo k Bohu kouká na vítr a jiné komplikace. Když člověk počítá jenom možné potíže, problémy, tak to strašně ochromuje. Kdyby stále řešil, co ještě musí zajistit a pojistit, to by neudělal nic, a už vůbec se neženil nebo nevdával.“

A Kazatel přikyvuje: „Ano, ustaranost. Ať se k nim nenastěhuje, to jim přej, za to se pro ně modli, s ustaraností, to by nebylo požehnané bytí. A teď už běž, já musím přemýšlet.“

„Díky Kazateli.“ Zavírám dveře a cestou domů přemýšlím o různých manželstvích, co jsem je oddal, kde jsem byl na svatbě hostem, se kterými jsem mluvil uprostřed nesnází. Některá jsou krásná, některá obyčejná, některá se rozpadla. A myslel jsem na ty, kterým bych manželství přál, ale jsou sami. A na ty, co o partnera přišli. A tu mi začalo docházet, jaké potěšení by nám mohl přinést ten druhý text z Janova Zjevení. Po všech dějích, složitostech a bojích, co jich je v knize Zjevení bude svatba Beránkova. Po tom všem našem, nebo nad tím vším naším – chozením a rozcházením, ženěním a vdáváním, manželstvím i samotou, setkáním a pozváním na svatby, po tom všem a nad tím vším je tu pro všechny pozvání na svatbu Beránkovu – do radosti našeho Pána.

Ať ta radost dnešní svatby je na tu svatbu Beránkovou upoutávkou, ať je její předzvěstí. Amen